blog MY PLACE

Zajímá Vás jak stárnout v kultuře věčného mládí?

 

Víte, jak je sebeláska důležitá a víte jak na ni?

 

Zajímají Vás tipy na kosmetiku, hodnotná setkání se zajímavými lidmi nebo hledáte inspiraci na výlety či kousek svého místa, kde se budete cítit dobře?

Rády se s Vámi o to podělíme

 

vítejte na MY PLACE

Tereza a Marta

  • FB MY PLACE
  • IG MY PLACE

under

My Place

the sun

in motion

TAJEMNÁ MIA

23.08.2017

 

 

Česká umělkyně Mia Köhlerová vyrůstala v krajině východoslovenské Spiše, obklopená přírodní harmonií lesnatého předhůří Tater. Stěhování do Prahy znamenalo vytržení z prostředí, kde se cítila doma, tedy z přímočaře uchopitelného zakotvení v tradicích tisícileté kultivace. Ani velkoměstský kolotoč všedních dní, svádějící k těkání, ovšem nepotlačil její smysl pro hlubší roviny existence. Vypadá to, že Mia Köhlerová ví, co hledá.

 

A vypadá to také, že právě v tom tkví tajemství jejího úspěchu. Všichni jsme ale nejednou zakusili, jak nesamozřejmé je nacházet. Tím méně pak na cestách, kterými se ubírá Mia.

(text od Josefa Mouchy)

 

 

 

Mio, víme, že jsi zpracovala fotografický projekt s názvem, který je nám blízký: „Ženy, které běhaly s vlky.“ Můžeš nám o něm něco říci?


To je úplně první projekt, který jsem vytvořila, když mě vzali na vysokou fotografickou.

 

Ženy, které běhaly s vlky / Women Who Run With the Wolves  (2011 − 2012)


Vždy mě totiž fascinovaly ženy jako mytologické bytosti. Zvlášť ty divoké. Mytologické příběhy, kde ženy vystupují jako Víly, Rusalky, Navky, Čarodějnice, Lesní panny, Vodní panny (Vodopanenky) a v neposlední řadě také Divé ženy (Divoženky).

 

Ve svém projektu „Ženy, které běhaly s vlky“ se pokouším navázat neverbální komunikaci s vybranými dívkami, zachytit něco z jejich vnitřního života a poodkrývat tak tajemnost ženské bytosti. Nezajímá mě ani tak jejich konkrétní podoba a charakter, ale spíš v nich hledám archetypy mytologických bytostí. Vycházím především z knihy Ženy, které běhaly s vlky od autorky Clarissa Pinkola Estés, kde říká, že v každé ženě žije mocná síla, naplněná zdravými instinkty, vášnivou tvořivostí a nesmrtelným poznáním a také z Máchalova Bájesloví Slovanského, kde se zabývá podobou náboženských a mytologických představ u pohanských Slovanů. V souboru „Ženy, které běhaly s vlky” jsem se snažila tuto ženskou sílu a instinktivní povahu žen vizuálně zaznamenat, archetyp divošky jsem hledala v dnešní moderní ženě.

 

 

U nadpřirozena zůstaneme i v další otázce. Zažila jsi někdy nějaké strašidelné setkání?

 

Vyrůstala jsem na Slovensku, kde je hned za naším domem hřbitov. Náš starý dům má kouzelnou zahradu s chatičkou, za kterou je v cca stometrové vzdálenosti kostel, hřbitov a les. Je to tam přenádherné. Moje prababička Žofie, která již zemřela, viděla Pannu Marii a vídala duchy. Na Slovensku se prostě tyhle věci dějí. A jelikož jsem v tom prostředí vyrůstala, byla jsem tím směrem také nastavená a hrozně se bála. Maminka mi vyprávěla, že když jí bylo patnáct let, tak spala v dětském pokoji a slyšela, jak jde někdo chodbou… specifický zvuk otevírání dveří. Přišlo TO až k nim do pokoje.

 

Byla to bílá postava bez nohou, s rozpuštěnými vlasy a dívala se na ni.

 

Máma se ani nemohla schovat, jaký měla strach. Třásla se jako osika a ta postava, jak náhle přišla, tak náhle zmizela. Zůstaly po ní jen otevřené dveře. To maminka viděla v patnácti letech. A pak přišla řada i na mě. Stalo se to v obýváku, kde zemřeli moji prarodiče, oba skonali ve stejné místnosti. Říkáme tomu místnost u televize. A jednou, cca před šesti lety jsem v tom pokoji spala s bratrancem na rozkládacím gauči a v noci mě probudila obrovská ZÁŘE. Já usnu při jakémkoliv zvuku, ale když je světlo, tak se okamžitě probouzím. No a vedle toho gauče stála postava a dívala se na mého bratrance. Bylo mi hrozně. Naštěstí jsem se stihla přikrýt. Zpocený obličej, strach mi nedovoloval dýchat. V ten moment jsem byla přesvědčená o tom, že jsem strachy zešedivěla. Naštěstí mě v té strnulé nehybnosti napadlo ukopat bratrance takovým způsobem, aby se probudil.

 

Otázka: Jak ten přízrak vypadal?

 

Mia: Byl to okamžik. Nicméně i tak jsem zahlédla příjemný obličej, který se jen díval. Nešlo vidět vlasy, protože hlavu pokrývala loktuška. Jinak byl takový, jak jsem znala z vyprávění. Bílo-modro-průhledný.

 

 

 

Jak to vyprávíš, Mio, tak mi to trochu připomíná Tvé fotky. Pokrývá je takový blíže nespecifikovaný závoj. Nabízí se otázka, jestli Tvé focení ovlivňuje dětství?

 

Určitě se vše děje podvědomě. Já věřím, že se do mě spousta věcí zapsala právě tím Slovenskem. Ale nejen to. Je tomu už hodně dávno, co jsem četla krásnou knížku V melounovém cukru, ve které spisovatel Richard Brautigan píše o fiktivní zemi, kde má slunce každý den jinou barvu. V jeden moment tam popisuje, jak pohřbívají lidi, a to si myslím, že se v mých fotkách projevuje. Pohřeb probíhá tím způsobem, že mrtvé uloží do průhledné skleněné rakve, pustí je po řece a ti lidé z vody modře září. Průhledné skleněné truhly, které září modrou krásou. Tato představa se ve mně podvědomě velmi silně otiskla.

 

 

 

Jaká pohádka Tě v dětství nejvíce ovlivnila?

 

Hokus Pokus. Pohádka o třech čarodějnicích. Já sama jsem totiž ze tří sester, které jsou od sebe dva roky, a tak jsem k té pohádce měla dost blízko. Velmi mě ovlivnila. Děj vypráví o čarodějnicích, které vysávají krásu z dětí. A v jedné scéně ukradnou malou holčičku a posadí ji do houpačky, kde následně sají její krásu a hlava té dívenky s rozpuštěnými vlasy padne únavou a celá modře svítí, SVĚTÉLKUJE. Ráda toto světélkování aplikuji u dětí, které fotím. A tady trochu odbočím. Mám radši, když se mi ozve maminka, která se chce vyfotit s děťátkem a celou kompozici nechá na mně, tak jak to cítím.

 

 

 

Zažila jsi někdy něco zvláštního, něco pozoruhodného, na co nemůžeš zapomenout?

 

Určitě toho bylo víc, takové ty intenzivní milníky v životě, které vyrostou vysoko a zároveň i ty malé, které kdyby nebyly, mnohé by bylo jinak.

 

 

 

A věříš, že naše kroky vede něco jiného nežli náhoda sama?

 

Určitě ano. Když jsem byla malá, a ještě jsem neuměla zpracovat všechny tyto vjemy, věci, a tak a pak si i procházela obdobím, kdy lidé nerozuměli mým fotkám, jsem byla ve fázi, kdy mi to nebylo jedno. Mělo to na mě vliv a v té době jsem poznala i dost šamanů. Já dělám to, co cítím, že mám dělat. Vždy říkám, že kdybych nefotila, tak tady nejsem. Fotkou si zpracovávám spoustu svých vnitřních procesů.

 

 

 

Mia. To je krásné, kouzelné jméno.

 

Děkuji, je to zkratka jména Marie z Hebrejštiny

 

 

 

A prostředí pro focení vybíráš sama, nebo se přizpůsobíš?

 

Pokud někdo není z Prahy, tak za ním dojíždím, ale je třeba se zorientovat v okolí, protože pro focení potřebuji les. Mám svá oblíbená, tajná místa.

 

 

 

Máš někdy zvláštní sny?

 

Ano, sny, to je strašně zajímavá věc. Určitě nemám ve snu vize fotek. Moje fotky jsou víceméně hodně spontánní. Vznikají v tom daném momentu, kdy nic nepřipravuji. Oblečení ano, ale pózu ne. Ale ohledně těch snů, ano. Měla jsem pár zásadních snů a absolvovala zajímavé setkání s psychoterapeutem, divadelníkem, muzikantem a spisovatelem Pjérem la Šé´zem, spolupracovníkem Jaroslava Duška. Říkal mi, že je na mně zajímavé to, že se vůbec nebojím temnoty a že dnes není běžné takového člověka potkat. Ale nejpřirozenější stádium a cíl lidí by měl být: být UPROSTŘED.

 

Zharmonizován temnem i dobrem, světlem i tmou. To byla pro mě zásadní informace, taková jednoduchá pravdivá věta. A pak také, že je důležité, dovolovat si krásné věci.

 

Je důležité stát nohama na zemi, být tady a mít rád lidi. Tím to všechno končí, víc není potřeba.

 

 

Věříš v nějaké nadpřirozené bytosti z legend, jako jsou třeba skřítci, nebo víly?

 

Určitě ano, ale víly a skřítkové se soustřeďují spíše ve Skotsku, kde do dnešních dnů lidé dodržují dávné tradice. Než třeba ve Skotsku postaví dům, tak zkouší, jestli tam nemá cestu nějaký skřítek. V okolí umístí cihlu, a když najdou nějaké stopy, nebo nevím, jak přesně to dělají, tak tam nic nepostaví. A to se mi moc líbí, i kdyby to nebyla pravda. Líbí se mi, že se ti lidé rozhodnou na základě něčeho naprosto metafyzického, což je krásné a silné. Ale co se například Prahy týče, zde věřím v legendu o pražském Golemovi. Nějakou dobu jsem pracovala jako fotograf pro Židovské muzeum, a tam se o Golemovi hodně mluvilo. Lidé té pověsti věřili a já zrovna tak. Můj přítel vždy říká: „Já mám tušáka.“ A já to mám také tak. Mám tušáka, že pověst o Golemovi je skutečná.

 

 

 

Mohla bys nám Mio ještě doporučit něco z kosmetiky, co ráda používáš?

 

Z kosmetiky určitě hydratační šampon HYDRATE-ME.WASH značky Kevin Murphy, s výtažkem z australského stromu Kakadu Plum. Je to skvěle uhlazující a hydratační šampon pro normální až suché vlasy. Perfektní pro vlasy, které nelze snadno napravit, pro vlasy přirozeně suché, nebo pro vlasy, které jsou ve velmi suchém klimatu.

 

A nesmím zapomenout na můj svatý Grál, kterým jsou kapky Dračí krev. Samozřejmě nejde o krev z draka, ale o červenou mízu ze stromu Croton lechleri z amazonských deštných pralesů. Dračí krev má významné antibakteriální, antivirové a antiseptické účinky. Je dokonce údajně silnějším antibiotikem než penicilin. A tak do něj lékaři vkládají naději, že nahradí některé léky, které mutacemi některých virů, již postupem doby ztrácejí účinek.

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Please reload

© 2017 by MY PLACE. Proudly created with Wix.com

  • FB MY PLACE
  • Instagram MY PLACE